ŽALOBA

Je-li Ti třeba, Tobě, jenž vše vidí,

aby umíraly hekatomby lidí

potupnou smrtí bezdůvodnou,

ne pro zem rodnou,

pro ženu a děti,

vykoupení z běd,

ne proto, co vštípil děd

do srdcí vnuků svých

v dnech památných,

jen tak, pro nic a za nic,

protože třeba je hasit plameny hranic

cizí nenávisti.

Dítě mi zabili,

žena mi úpěla.

Zem rodnou rozryli,

jak živá trpěla.

Na místě úrody

samé jsou mohyly,

ze stromů kvetoucích

holé jen pahýly.

Základy domu jsou do všech stran rozváté,

bolest jen zbyla mi a pěsti zaťaté.

Vyšel si k večeru

shlédnout, jak všechno tlí.

U nohou uviděl, jak louže zrcadlí

červánků ruměnec.

Dešťové krůpěje

zem přišly ovlažit, do útrob rozrytou.

Zatrnul, zaplakal, objal pak ženu svou

a v srdce pokorné vstoupila naděje.