ŽALOBA.

Kdys přišla Luna před trůn Paní

a smutna klekla na stupně:

„Ó Královno! měj smilování!

Jak bloudím světem potupně!

Kdy bratr Slunce s nebe zírá,

vždy země naň se usmívá,

květ koberců mu rozestírá

a všechny ptáky rozzpívá.

Když ale zdvihám já své líce

a Slunce má se na odchod:

hned pustnou lesy, hloub se tmíce,

hned počernává stříbro vod.

I v houští ztichá bdělé ptáče,

i lid se ztrácí v domech svých –

a moje snivé světlo pláče

jen na hrob, na rakev a hřích...“

I odvětila Paní Luně:

Mé dítě milé, nač ten stesk?

Hleď na svět jako Slunce slunně

a uzříš slunný smích a lesk!