Žaloba.

Hynko řečí: „Veleslavné právo!

Cítím, že mi není hrubě zdrávo,

Vězím přímo pod mocností čar;

Květka jest tou krutou kouzelnicí –

Zdála se být míru holubicí,

Jestli nepomůžeš, přijdu v zmar.

Šel jsem cestou, prázden podezření,

Ve myšlénkách celý pohřížený,

Nečiv nižádného číhadla:

A hle ve své kráse se mi zjeví

Kouzlo tropíc, pohled vnadný, děví.

Ta jest, co mi srdce ukradla.

Jí teď patří vše mé pomýšlení;

Zpomínám si na ni při modlení,

Před svou láskou v lesy utíkám;

Tam mě stíhá, tam mě následuje,

Ohlas tam můj nářek opakuje;

Zřím, že marně s kouzly potýkám.

Bráněním víc roste to mé plání,

Rmoutí mě vše její vyhybání;

Místo spolucitu drzý vzdor,

Jak ji minout? jestiť nejkrásnější,

Není nad ni žádné milostnější;

Po ní se ach shání celý sbor.

Po ní cítím neustálé hoře,

Slzí vycedil jsem skoro moře;

Kmitám se tu v světě jako stín;

Obtížná jest přetrudná má bytost,

Nademnou lid jeví přímou lítost,

Za obět jsem lásky od něj jmín.

Po ní toužím, dychtím, stále šílím,

Po ní bez oddechu ve dne v noci kvílím;

Slyší mě lid, kterak stále lkám;

V noci když spí každé zvíře, ptáče,

Budívám je v lese zdrojem pláče;

Mezi nimi samoten já štkám.

Vyznat se pak musím také nyní,

Že jsem tři dni vězel schován v skříni,

Chtěje skončit života tam dar;

Tam jsem k sobě stále láskou hučel,

Zaslech’ mě tam přítel, když jsem kňučel,

Vyved mě ven, bych nepřišel v zmar.

Když jsem milušce to vypravoval,

Smích ní ostrý celou pohyboval;

Poznal jsem tak, že jest litice –

Nenajde se nikde od Šumavy,

Až kde Krkonoše pnou své hlavy –

V celých Čechách stejné dračice.

Co se ještě při ní více bojím,

Že snad v nebi před ní neobstojím,

Že i tam mě bude sužovat:

Uznej tedy přeslovútný soudce,

Aby ona, sličností se pnouce,

Přestala již jednou čarovat.“

Sudí vece: „Propustím tě z kouzel,

Konej, kdyby se i cit tvůj zpouzel,

Co můj nález tobě uloží:

Tato se ti více nenakloní,

Vypuď ze srdce ji, co je po ní;

Moudrý pro nic za nic strast si nemnoží.

Zcela marné jsou tvé hojné slze,

Marné žití v trudu, v chmúrné mlze,

Pro přelud jen obětuješ cit;

Uč se poznat jeho pravé ceny,

Vypuď mysl na ni, dojdeš změny,

Přesilou jen ducha získáš skyt.

Básník blaho trudu lásky báje,

Láskou často jako s děckem hraje,

Následuje rozumu předc hlas:

Tam, kde pohrdání její shledá,

Aneb nevěru; tu zrůst jí nedá,

Přetrhne ji, vyvázne tak v čas.

Mocné jsou sic milenky tvé vlevy

Na tě: tyto vzdálené jen děvy

Mohou zničit; prchni z okolí!

Jejich vzezření tě bude léčit,

Budeš novým dobám dobrořečit,

Když ti tesknost srdce povolí.“