Žaloba.

Celému světu z rozechvělé duše

tou písní žaluji...

Na plecích bohy maje,

pokojně lid náš přišel v požehnané kraje.

Jsa z orby živ, nezvedal nikdy kuše,

ni mlatu, leč – kdy soused vrah

roznášel smrť mu po nivách.

Lid český jatce nevraždil, ni neotročil,

a věře v přírodu – praboha bohů,

rozséval mír a lásku, kamkoli jen kročil,

klas z potu vstal, kde zastavil svou nohu.

Lid český nepálil, a když mu víru Krista

přinesla ústa slovanská a srdce čistá,

rád prsa otevřel, ač nebyla mu darem,

neb lid náš lidským byl i v náboženství starém.

Však pod záštitou víry Karel Velký, svatý

Slovanstvo vraždil svými biskupy a katy,

a jeho Němci podnes od příchodu Čechů

z té půdy nedali jim sousta beze vzdechů,

brať štvali na se a na otce syny,

neb vražda byla vírou jejich pravou – –

Již Samo plašil vrahy z domoviny,

a věru se zkrvavenou je hlavou

z té země zmateným a divým rojem

vybili Záboj se Slavojem.

A Ludvík vrah, stohlavá dračí hlava,

jenž v Řezně oslepil nám Rastislava,

ten chýže pálil nad sirotky v pláči,

byť co rok ztratil jednu hlavu dračí.

A když umdlela vraždou jeho ruka,

zval Arnulf barbary na Svatopluka,

a co nestačil splenit Němec dravý,

zpustošil Maďar vpadnuv do Moravy.

Velehrad svatý, Děvín v rumech leží,

lid z chýží rozehnán a zbiti kněží,

umlkl zpěv – pták s hrůzou uletoval,

pláč v nebe bil, a bůh se neslitoval!

Bůh dopustil, by Ota krvelačný

krev sedmi set Bodrců jatých prolil

a kněze na kůl narazil a skolil,

dál v Čechy vale Meziborský mračný

pluk, který pouze z lupičů byl sebral.

Však Boleslav se lidství nedožebral:

vrah Durynk pobit, pobit s ním byl Sasík

a černou duši vydech’ dravý Asík. –

Mám žalovat na neustálé vpády

těch Otů, Jindřichův a na úklady,

kterými pokořilo zlato Němců kleté

velkého Břetislava? Dosud u nás kvete,

ach, dosud u nás kupných Prkošů je mnoho! –

A kdybych vyčet’ krále naše do jednoho,

který že nemusil pout římských s rukou třásti

a s mečem v ruce nestát na pomezí vlasti? –

Ty jiskry od Rýna z hranice Husi

se rozletěly zemí, a vrah věčně kletý

na malý, chrabrý národ vedl celé světy,

že krví naběhly po nivách trávy, květy;

že z hrdélka pták písně nevyloudil,

neb kolem spáleniště potok proudil

tak krvavý, že ves tvor prchal zmámen.

A vrahem kněz byl, jako barbar rusý,

a soudcem jediným byl meč a plamen!...

Však česká sláva bez vesel a křídel

přec zaletěla do všech světa sídel.

Však sotva rolník počal chápat se zas rádla,

a sotva půda sdupaná zas květem zmládla:

hned přišel vrah – nejlepších, nejstatnějších synů

krev tekla s lešení před tváří boha v Týnu!

O, dobo příšerná! Kam žoldák vkročil,

klas nikdy více z půdy nevyskočil,

tam více nerostlo – tam není více lidí,

tam jenom krkavec teď krvavou žeň klidí.

Kdo unik’ smrti, zmizel v světě cizím...

A hle, z těch trosek chýží, palácův a hradů

vnuk počal stavět přece, znova od základů,

a mluvit, pět jazykem dědův ryzým.

Ten zapomněli vyříznout nám z úst.

A vidouce teď lepý jeho vzrůst,

kdekoli jsou, či na Dunaji, Rýnu, Labi,

strach před tím jazykem poráží dnes je, baby!

Však dobře vědí, věkové až k soudu sednou,

až jazyk český světem zahlaholí jednou,

že v prach je srazí strach, že budou slabi

své vraždy hájit před Svobodou světlou,

že hříchy otcův dětem budou metlou.

Tož na ten jazyk náš kal házejí a bláto

a z úst jej dětem rvou, svůj vnucujíce za to.

Leč z boje toho vyjde on jak z ohně zlato,

jehoť je království to, jeho žezlo příští...

Celému světu žaluji tou písní –

jsme opuštěni, ale k sobě přísni,

neb stojíme vždy připraveni na bojišti.