Záloha.

Rozvadil se Maďar s Čechem

o hornatou Štýrska zem;

zbiti Uher nájezdníci,

Čechův král byl vítězem.

Za to Maďar na vítěze

lestně jinou zhoubu nes’:

divé plavce, lidudravce

v Severnický ukryl les.

Když Otakar domů spěchal,

v doubravách se Štěpán skryl,

aby Čechy s druhé strany

po zbojnicku zaskočil.

U Šotvínu na planině

na vítězův čekal sbor,

nedočkal se; ostražitě

prošli Češi lůnem hor.

Znali Uhry věrolomce:

Tak vám svata slova čest?

Vzhůru, čeští sokolíci,

v dravčí peleš na ručest!

Slyš, Žibřide, chutě na ně

ostrá kopí uchystej!

U Prešpurku na rovině

junácký ti kyne rej!

Metej blesky v Maďar lebky,

nasyp hrůzu v černou hruď,

rubej supům dlouhá křídla,

říše chraň a zradu suď!“

Jede chutě Žibřid statný –

vítěz vždy, kam namíří –

se třemi sty kopiníky,

s čtyřiceti rytíři.

Pod Mnichovem zabočili,

bylo v zimě za šera,

pustili se přes křišťálné

plátování jezera.

Ale v lebce Štěpánově

dřív už pomsty drak se zlíh’:

prosekal plát Nežideru,

prorvy pokryl mráz a sníh.

Zpět, vy čeští bohatýři,

pleso vzdychá, rychle zpět!

Běda! tři sta jezdců tone

a rytířů čtyřicet. –

Pusto kolem Nežideru,

sníh-li v spoustách vůkol svát;

milo však, když mladá vesna

kraj přichází celovat.

Rokyt šepce, rákos šumí,

plameňáků břeh je pln,

vlaštovka si křídla svěží

skvostem smaragdových vln.

Volavka si lesklé peří

dlouhým zobem provívá,

a potápka na projížďku

potápčata vodívá.

Jipatka se třepá v sítí,

hohol hledá k hnízdu stan,

a po ladných březích kráčí

bočan, pyšný jezeřan.

Leč když v dusné léta noci

halí mlhy plesa klín,

tajemně to lká a šumí

v ňadrech hustých rákosin.

A co šumí rákosina,

proč se chvěje břehů květ?

Tři sta jezdců z tůně vstoupá

a rytířů čtyřicet.

Duní pleso, pláče vlna,

řehce oř a chřestí zbraň:

utonulí rytířové

v jezerní se řadí pláň.

Celá četa v šiku stojí,

helm se leskne, kmitá zbroj,

kůň se vzpíná, zrak se jiskří,

záloha se chystá v boj.

Vprostřed mužstva prapor vlaje,

vůdce jak by v záři stál...

„Divno,“ dí, „jsme seřaděni,

ale posud nejde král!

V Podtatransku bratr hyne

šlapán hněvem dravých rot,

a náš vůdce nepřichází,

aby lotr stih’ a skrot’.

Zahlaholi, hlasateli,

k Moravě a k Čechám v dál,

Mojmír kde a Václav svatý

hrdiny své uchoval.

Tamo, kde se Blaník modlí,

zazni rohu hlasný tón,

zeptej se, kdy u vítězství

stesk náš zanikne a ston!“

Zvučí roh, a z temné dálky

hlaholí to zas a zas:

„Vstane slunce na východě,

svitne den a přijde čas!“

„Kdy však?“ – Ticho! Smutně jezdci

kryjí v pochvu pádný meč:

„Kdy zavítá chudých spása,

kdy vítězná práva seč?

Kdy se shluknou bohatýři

svaté pravdy z končin všech,

kdy v jediné srdce srostou

Slovák, Moravan a Čech?

Z Blaníku kdy Václav přijde,

z moravských kdy Mojmír stran,

a my z tůně nežiderské

na úlevu běd a ran?

Kdy z poroby vysekáme

krále, Svatopluka říš,

jedna duše, jedna láska...

Bože, kdy juž povelíš? –“

Tiše zas – jen vánek šepce;

vůdce, rytíř, herold, kůň,

šišák, kopí – vše se skrývá

v smaragdovou plesa tůň. –

Do mraků se měsíc choulí,

mlha kryje zem i břeh,

a v zelených prsou křoví

chví se žalný pláč a vzdech.

Z rána však, když tiché vody

zdobí zlatý slunce svit,

praví lid, že Žibřidových

jezdců hloub se leskne štít.

A když s jara jemnou řasou

Jezerka si zdobí skráň,

podivně to v plesu zvoní:

čeští jezdci kují zbraň.

Bouře-li však krajem pádí,

z hloubky voda zavíří:

z křišťálových síní touží

Nežiderští rytíři. –