ŽALOV

Žalov, Žalov! Oči vyděšené

v jabloňové záři jsem tam stála,

mraky, skály, slunce zkrvácené...

Přemýšlení slula jedna skála.

Přemýšlení v propast nebe rylo

tvrdé otázky a odpovědi,

jaro všecko vzalo, nevrátilo,

jen krev rudou do života šedi.

Kostelíček jako narcis bílý

v blankyt zasazený nad Vltavou,

dole cesty dvě se překřížily:

čekající záhon s křivkou dravou.

Země krásná, přebolestně drahá,

posvátnými ohni duše zkvétá,

ale Žalov stíny svými sáhá

do celého života a světa.