Založení kláštera Vyšebrodského.

Jak palčivé zem parno tíží,

Jak trudná vzduchu tíhota!

Vždy víc a víc se mračna níží,

A pustá všudy samota.

Ni vánek listím nezavěje,

Vltava s proudem si nehrá,

Ni ptáček v křoví nezapěje,

Vše před parnem se krýti zdá.

„Ha slyš – jak dav se hromů valí

Tam od těch tmavošedých hor,

A hluk ten hrůzonosný v dálí

Již opětuje skalný bor!

Vždy víc a víc se mračna blíží

Hrozíce zkázou bouřlivou,

A blesky po nebi se kříží,

Noc zjasňujíce strašlivou.

To bude bouře neslýchaná –

Kýž Bůh nám mocný přispěje

A mračna zkázou obtěžkaná

Všech do čtyr větrů rozvěje!

Já musím navzdor všemu hřmění

Dnes ještě k skalní kapličce;

Neb slibu zve mne vyplnění

Tam k čisté Boží Rodičce.“

Tak dí Vok Růžohorský v spěchu,

A panoš oře přivede,

A hrabě, silnou v srdci těchu,

Ven z hradní brány vyjede.

Tu visí mračna rozprostřená,

A sotva sjede vládyka,

Již vichřice tam rozkacená

Se s svršky jedlí potýká.

A vždycky hůře třeští hřmění,

Tok ječí, bor se zachvívá,

Kolem pak teskné sezvánění

S věží vesnických zaznívá,

Ha blesk a rána! – Mračna trhnou,

S oblak srší převalný mok,

A jak když hráze se protrhnou,

Tak divoký pění se tok.

I stojí na pobřeží řeky

Teď s podivením vládyka,

A patří, jakými proud vzteky

Vždy výš a výše natýká.

„Předc musím skrz to rozvodnění –

Dí Vok – tam kaple milosti!“

I vžene vrance, kde se pění

Tok v umenšené divosti.

Oř dělí vlny rozkacené

A pracně kvapí přes vodu;

Však brzy proud ho vzteklý žene

Vždy hloub – a stranou od brodu.

Tok burácí a blesky planou,

A zhluboka to strašně hřmí,

Jak by již s hrůzou nevídanou

Dnes blížil se den poslední.

Však marnéť vrance potýkání!

Vln val se přes něj přeleje,

A hrabě darmo život chrání,

Tesklivě k Bohu zavzeje:

„O Pane! chceš-li, bych zde zašel

A zhynul v řece bouřlivé:

Dejž aspoň, tam bych milost našel

A duši zavdal v ruce tvé!“

A an tak prosí – tam se svítá,

Svit v šedivu se zatřpytí,

Mha ustupuje mrakovitá,

A blesk zlatý luh osvítí.

I zří s radostí skrze mraky

Vok blesk planouti zářivý;

Neví však, zdali vlastní zraky,

Či mam ho šálí klamlivý.

Neb v středu jasna vystupuje

Podoba s duhou růženou; –

Toť anjel, jenžto pozlacuje

Vše vůkol září plamennou.

Ten vztáhlou pravicí mu kyne

Dál k hořejšímu pobřezí,

A kam prst kývne, voda mine

A dráha hned se umezí.

I seznav Vok kýv Bohem daný,

Veženeť vrance do brodu,

Kdež anjel s nebe vyžádaný

Zlou poodvrátil nehodu;

Leč an tak pracně kvapě k předu

Zem vítá v slastném pocitu,

Zří, jak též anjel mizí v šedu

A rozplývá se v zásvitu.

Pln pokory teď skočí s vrance,

A kde ten úkaz zmizel v mhu,

Poklekna vzývá svého chrance

A vroucnou koná modlitbu.

Před Bohem svým koří se v prachu,

V obět mu klada srdce své,

Jenž z hrůzného vytrh jej strachu

I zastínil tak podivně.

Leč svatovřelé jeho díky

I potomkové mají zřít,

A pozdní uplynulé věky

Té věci na svědectví být;

Neb kde mu bylo uviděti

Ochrance v jasnu božského,

Tam chrám chce skvostný vystavěti

Ke cti věčné Boha velkého.

„Tu v svatyni ať sídlo mají

Vždy zbožní Boží sluhové,

A k slávě jeho rozléhají

Se vroucí chvalozpěvové!

Takť vnukové i v budoucnosti

Moc Boží vroucně budou ctít,

A odplacené důvěrnosti

Zde důkaz na odivu mít!“

Tak Vyšší Brod sklenul své stěny,

Jež podnes v slavné skvostnosti

Vnuk obdivuje vytržený,

Co důkaz staré zbožnosti.

Památkať to onoho věku,

Kdy zbožnost v světě sídlila,

Jenž výhost davši světa těku

Po blahu věčném toužila.