Založení Krtně.

„Ať jest otevřená brána!“

Zbislav ku panošům dí,

„K lovu oře mějte zrána

Osedlané, ať vše bdí;

Přijdou hradu do prostory

Lovců mnohočetné zbory.“

Zaplésá dceř sličná Lína,

Jak ta slova uslyší,

Davši otci číši vína

Cítí blahost nejvyšší;

Nebo honit k unavení

Bylo její vyražení.

Jí na lůžku přichystaném

Předlouhá noc zdá se být:

„Kýž pak brzy zhůru vstanem!“

Vzdychá – „dlouholi mám dlít

Doma marně, všecko spání

Mocně mi dnes lov zahání.“

Jak se jenom rozednívá,

Nedočkavá lovkyně

Již se na dvůr s okna dívá,

Jako hájin bohyně:

Zdali obloha je čistá,

Jak se čeleď k lovu chystá.

Spatří osedlané koně

Podkovou jak hrabají,

Běží dolů, a na broně

Bujného jí nedají

Sednout lovci, – ač vše bledne,

Lína předce naň si sedne.

Stříbrohlasích trubek zvuky

Rozléhnou se po dvoře,

Lovci s mrštnými hned luky

Vsedají si na oře:

Vládne nimi jejich ruka,

Jedou přes pole i luka.

Hlučným křikem ve vůkolí

Rozléhá se všecken les,

Po vršinách i v oudolí

Běhá, slídí, štěká pes,

Z hustin laňky vypuzuje,

Lovcům střela vykluzuje.

Na západu slunce zhasne,

Ku klekání zove zvon,

Měsíc dává světlo jasné,

Teprv dokoná se hon:

Vše se sjíždí k navrácení,

Línu jenom vidět není.

Zbislav hledí kolem všady,

Pak se lovců ptáti jme:

„Mezi vámi není tady,

Kde jest Lína, dítě mé?“ –

Podivení všecko jeví;

Nebo o ní nikdo neví.

Slúhům otec ulekaný

Káže: „Rozjeďte se zas,

Ať mi zřetel milovaný

Ještě naleznete v čas:

Snad nic zlého nepotkalo

Línu, co se jí as stalo?“ –

Konat svatě přikázaní

Každý Pánu přivolí,

Aj tu větérka k nim vání

Zvuky nese z vůkolí.

Všecko v tu hned stranu pílí,

Mezi sebou radost zdílí.

„Tamto s vršku, Ó již víme,

Plyne stříbrný zvuk ten,

Nyní více nechybíme,

Pospěšme si rychle jen!“

K lovkyni se všecko hrne,

Co zde vidí, každý trne. –

Již tu veškeren zbor stojí,

Co se stalo, vědět chce,

Ptá se a na kořist dvojí

Okazuje děvečce.

Počne Lína otci svému

Povídat, i zboru všemu:

„Já na lovce málo dbala,

Jen za laňkou nevinnou

Jako střela sem se hnala

Na svém broni hájinou;

Tu mi tato z očí zmizí,

Spatřím ale loupež cizí.

Myslím, což to asi vězí

Skrytého v tom pelechu? –

Nedvěďátko v řídkém březí

Tvrdě spalo na mechu.

Kopím smrtedlná rána

Odemne mu byla dána.

V krvi ležet kořisť nechám,

Nebažím víc ulovit,

Broně k bříze připnout spěchám,

Myslím sobě pohovit;

Lovem celá ztrmácená

Posadím se unavená.

Nedosléchám dupot koní,

Oddechnouti chci si jen;

Hlava se mi k zemi skloní,

Překvapí mě libý sen:

V tom se mi v tvář sype hlína –

Probudí se vaše Lína.

Vedlé sebe břitké kopí,

Luk a šípy ležet mám,

Mrzutě se toho chopí

Ruka má, a chci zas k vám:

Sen mi zahnalo již zvíře

Ryvši podemnou si v díře.

Že sem v srdci pocítila

Zlost, chci bodnout v krtinu;

Abych kopím usmrtila

Hněvu toho příčinu, –

Aj tu šelma běží ke mně,

Dotýká se sotva země.

Dravá nedvědice v lese

Bezpochyby slídila,

Nyní v tlamě kořist nese

Tomu, co jsem zhubila;

Ale jak plod v krvi zočí,

Zůřivě se na mne stočí.

Nastavím své břitké kopí

Proti zhoubci lítému,

Hle! to šťastně v něm se topí –

Tlamou leje krev se mu,

Klesne – na zemi se vine –

A tak potvora ta zhyne!“

Stáli lovci pozorliví. –

Když přestane mluviti,

Všecko se jen tomu diví,

Radost počne jeviti:

Že jí zvířátko kýv dalo,

Šťastně život zachovalo.

Potěšený otec ale

Oči k nebi obrátil,

A po chvíli zvolá malé:

„Že si mi dceř navrátil,

Bože! slib mě víže k tobě,

Jejž sem vyřknul v smutné době!

Nyní věděti ho máte:

Vzdělat na tom místě dám,

Ať tu semnou vykonáte

Svou pobožnost, krásný chrám,

Zde se bude zhůru pnouti,

Krteň má to místo slouti!“ –

A z ust jednohlasně znělo:

„Krteň nazíváno buď!“

„Tu mé dítě zhynout mělo,“ –

Zbislav dí – „zde člověk suď,

Ruka Páně že nás chrání,

Dává pomoc z nenadání!“ –