Založený květ.

Kdys v žalu knihu k útěše jsem vzal –

snů pěvců bohorodých svatý hrob,

kam z drahých rukou květ jsem uschoval

z těch dávno zašlých mládí slunných dob –

by nesmrtelní poznovu mi pěli,

čím ondy v nadšení hruď rozechvěli.

Mou duši zulíbal zas jejich sen,

jak mladé jaro líbá růže zjev;

květ z knihy na hruď tisk’ jsem zamyšlen,

až v srdci zhárala mi chladná krev

a brázdy žalu vymizely v tváři –

zas v mládí lesku tonul jsem a záři.

Dum mladých stopa krvavá a snův

v ráz v zlatou měnila se zázrakem

tou suchou růží z dávno zašlých dnův,

a kamo pohleděl jsem, tam i sem,

vše ke mně tulilo se milou tísní:

luh s vůní květnatou a ptactvo s písní.

Hruď stará oddechla, zas mlád jsem byl,

zrak slabý bystřil se, až ohněm šleh’,

proud síly tajemný se ňadry lil,

duch v nadšeni se koupal plamenech,

a srdce mé, jak úl je při včel shluku,

zas vlnilo se bouří sladkých zvuků.

Mně zdálo se, že uvadlý ten květ –

jak v zaletělý dávno mládí čas –

chce nachem svým mi vonné epos pět

a krásou krváceti zas a zas,

jak ondy v nejkrásnější jara zvěsti...

Ó lásky sny, mdlé perly v zdroji štěstí! –