Žalozpěv selského lidu po bitvě u Chlumce.

Ten Chlumecký rybník

zkalený je celý,

jakby se červánky

na vlnách mu rděly.

Podivné červánky

nebývaly prvé,

vzrostly přes den bílý

z lidu vřelé krve.

Ten Chlumecký rybník

zcuchané má sítí,

jakby se ho v pádu

kdos chtěl zachytiti.

Ba že chytaly se

ve poslední muce

selské, mozolité,

zkrvavělé ruce!

Darmo se chytaly,

darmo zápasily,

škoda, věčná škoda

ztracené té síly!

Vidíme je posud

v šeru se míhati,

rychle se stíhati,

žalně se zdvíhati!

K nebi se zdvíhati,

žalovati němě,

co vše vytrpěla

rodná česká země!

Co vytrpěl sedlák,

jenž tu zemi oře,

samou sije naděj

a žne samé hoře!

Kletá první rána,

která tady padla,

bůh ví sám, čí hlava

touto ranou schladla.

Bůh ví sám, čí srdce

přestalo tu bíti;

kdo teď jako ono

pro svůj národ cítí!

Císaři náš, Chvojko,

konec tvojí vládě,

žebráci jsme všickni

tady pohromadě!

Škoda, stokrát škoda

tvojí vtipné hlavy,

však si nyní na ní

žáhu páni spraví.

Smutní jsme žebráci,

jakým rovno není,

dneska odsouzení,

zítra pověšení!

Naděje vy krásné,

snové o svobodě,

což jste rovny písku,

což jste rovny vodě!

Těžké pro nás jarmo

i pro naše děti,

jaké nebývalo

dlouhá na staletí.

Těžké jak noc věčná,

která nemá ráno,

vše tu ztraceno jest,

vše tu oplakáno,

vše rybníka na dně

na vždy pochováno!