Žalozpěv.

Již zavři ty své těžké oči,

již zamkni v nich ten bol a svit!

Vždyť duše tvá dnes v jiný kročí

svět, který dá jí mír a klid.

„Srdce všecko odpustí,

byť i na prach rozdrcené,

ale zdali zapomene?“

Rci, cože můž’ být vznešenější,

než odpustit a zapomnít?

Vždyť odpuštění ukonejší

tvůj každý žal ve věčný klid!

„Srdce všecko odpustí,

byť i na prach rozdrcené,

ale zdali zapomene?“

Jak ve tvé rakvi, kolem všude

jen ticho bude věčně snít,

ni vítr, táhna jemnou travou

víc nezruší tvůj svatý klid!

„Srdce všecko odpustí,

byť i na prach rozdrcené,

ale zdali zapomene?“

A časem sletne k tvému rovu

pták malý, počne ševelit,

zas uletí a přijde znovu –

snad vábí jej tvůj velký klid.

„Srdce všecko odpustí,

byť i na prach rozdrcené,

ale zdali zapomene?“

I zlatá ještěrka se mihne

tím tajem, kde tvůj hrob je skryt,

však zmizí hned, jak jen ji stihne

zvěst, že si žádáš věčný klid.

„Srdce všecko odpustí,

byť i na prach rozdrcené,

ale zdali zapomene?“

Již zavři ty své těžké oči,

již zamkni v nich ten bol a svit!

Vždyť duše tvá až v ráj dnes kročí,

odpustí všecko pro svůj klid.

„Srdce všecko odpustí,

byť i na prach rozdrcené,

ale zdali zapomene?“