Žaludek a oudové.

V ona drahá léta

krále tuším Hladoleta

v člověku se stala v marné zpouře

záhubná a pošetilá bouře,

bylo v něm až potud dávné

království a panování zprávné.

Každá částka v stejné společnosti

k všeobecní potřebnosti

právu svému podlíhala,

ráda, co jí náleželo, dala,

až se oudy sřekly,

že jho těžké dost již dlouho vlekly,

bublajíce na žaludek,

že jen sedí, dřepí jako dudek;

oni vždy že musý zbírati a pracovati,

pak ten lenoch jen to hotov požírati.

Hned se rázem spikna na něho:

Nač pak máme, dějí, toho darmojeda pásti?

nedodávejme mu ničeho:

hlava víc se nesmí myslí másti,

nohy nepůjdou, a ramena

nižádného nezdvihnou víc břemena;

složíť se y ruce; slovem: o té době

každý buď sám sobě.

Vyschl, y scvrkl, y zamřel žaludek:

vizme však, co za nerozsudek?

Puls již ledva bije, pysky posvadly,

nohy seslably a oči zapadly,

zvisla ramena, y celé tělo

omrtvělo.

Poznavše svou zkázu oudy hned,

že to není tlustý darmojed,

že co krve dodávává žilám,

k zdraví přivodí y k sylám,

v čemže jemu pracovitě posluhují,

tím y samým život vlastní obsylují:

hned se dají pospolu

do zvyklé zas práce, starostí a mozolů;

tak že jako prvé dávné

v člověku se stalo kralování zprávné.