Zámeckou alejí.

Již zase bloudím alejí tou tmavou,

modravých dubin zákmitem,

jež jako ze sna šumí nade hlavou

a voní rosným pažitem.

Přede mnou houby v kropenatém šatě,

jak nalíčené frejířky,

ta v hedbávu, ta v kmentu, ve šarlatě,

koketní strou si vějířky.

A kol nich brouci s krovkou blyskotavou

a kovooké jepice,

hle! zpilé již se potácejí travou,

jed plným douškem ssajíce.

Malosvět celý – pravda nepokrytá

hluboká pravda života – – –

Jest vášeň jiná – co tu broučkem zmítá,

než ta, co námi kolotá?

Je touha jiná, jež tu mouše zlaté

na slunci křídla rozpíná

a burácí snad v duši naší vzňaté

lesklejší, krasší vidina?

Jak brouk, jenž ssaje vůni opojivou,

za doušek jeden, byť i život stál,

za chvíli jednu, chvíli něhy snivou,

z nás každý mnohdy vše by, vše by dal...