ZÁMĚNY. (I.)

Rozkvitly mateři

na srdci dvě děti,

jak poupátka družná

na růžové sněti,

jak za první Vesny

pod keřem dvé zvonků,

jak dvě sedmikrásky

na jediném stonku.

Dvojčátka to byla,

a jak nebe chtělo,

jednu měly duši,

ale dvojí tělo;

jedna mysl jasná

zářila jim z očí,

jak když v noční blankyt

čtyry hvězdy skočí.

Vyrůstal junáček

jako v hnízdě ptáček,

jak před slunkem z rána

růžový obláček;

vzrůstala dceruška

jako ta beruška:

se stříbrnou vlnou

měsíčková družka.

Vyrůstaly obě

v jediné podobě,

zlatou stužkou lásky

připoutány k sobě;

jakby v jedno srostla

srdéčka jich malá,

snad z jednoho v druhé

krev se přelévala.

Vyrůstaly tiše,

vyrůstaly milo,

jako by jim slunko

hlavinky zlatilo,

jak by jim měsíček

zdobil jasná čela

a na plné rtíky

med snášela včela.

Jak by jim červánky

ruměnily líce

a kment tělu daly

bílé holubice;

jak by zlaté lenky

z májového kvítí

nosily jim vůni

do kalíšků žití.

Jak perutí ptáci

ručkama vládaly,

jak by jim k raménkům

víly křídla daly;

vinuly se k sobě

jak dvě holoubátka,

vždyť tatíček zpíval

a líbala matka.

Když se rudé rtíky

k hovoru vzchopily,

bylo jak by nebes

májnou rosu pily,

svěží rosu pily,

zorou se slonily,

a popěvky drobné

z ňader jim zvonily.

Růžovité rtíky

tak se mile smály,

jak by andílkové

v srdéčku jim hráli,

ve srdéčku něžném

na housličky zlaté...

Tak přilétla vesna

k dítkám po třikráte.

Což tu od těch vlásků

v chatě bylo zlata,

což smavými zvonky

vyzváněla chata,

což od krásných oček

lesklo se to všude!

Bylo všem jak v nebi,

kde sám anděl hude.

Což tu sladkých vzkazů

znělo z něžných retů,

což na různých líčkách

zardělo se květů;

od andělských huslí

co líbezných hlasů,

co z maličkých rtíků

výskání a jasu!

Což tu drobných sluncí

plálo v každém oku,

jak stříbrných hvězdic

v nebes mléčném toku;

což tu bylo krásy,

bohatství a statku!

Kde šťastnějších lidí

nad otce a matku?