ZÁMĚNY. (II.)

Zapadlo, co bylo,

bývalo, co není;

odkvétají růže,

slunečko se mění;

rozvije se poupě –

rozkvete a zvadne,

zaleskne se hvězda –

třepe se a spadne.

V luhu kvítí zkvete –

mrazu rve je ruka,

rozzpívá se ptáče –

srdéčko mu puká;

stromu v srdce míří –

hnízdečko je prázdné,

vzlétá – v útlém křídle

náhlá střela vázne.

Rozzvoní se zvonek,

zvučí – hruď se trhá;

listím kyprých větvic

jeseň kolem vrhá;

rozkvitnou se růže –

běda! jejich krásu

chladná smrt si plete

do šedivých vlasů.

Rosa luhy zdobí –

zulíbána mrazem

bledne, zakalí se,

v sutku tuhne rázem;

měsíc lihotá se,

leč jak zbojník v záští

nebem mrak ho vleče

v nepřehledném plášti.

Zhynuli blíženci,

jak dvě kapky rosy,

jak dva útlé květy,

když je sever skosí;

mřeli, zahynuli, –

jejich těla milá

uplakaná máti

do záhonku skryla.

Travičkou veň sela,

travičkou jí vzešlo:

„Štěstí mé šlo kolem,

ale rychle přešlo;

co bývalo, není,

hyne štěstí, vadne,

v růvku je má radost,

bez vás není žádné!

Skryla jsem vás, skryla,

do provlhlé prsti,

rukou hrob hloubila,

vyvršila hrstí;

spěte mi tu sladce,

moje zlaté děti,

umřeloť mi srdce

s vámi samotřetí.

Umřelo mi srdce,

k nebi duše chvátá,

za vámi, můj Tešku,

Jaruško má zlatá,

za vámi, mí drazí,

už mi blaha není;

ani památečky

nemám k potěšení.

Kéž by aspoň v trávě,

na tom nízkém hrobě,

z vašich srdcí vzešly

květy, duši k zdobě;

kéž by na pažiti,

k utišení bolu,

dvé útulných růží

vykvetlo mi spolu.

Kéž by aspoň chvilku

z hrobu dálky tmavé

pohledělo na mne

štěstí zlatohlavé;

chvilku pohledělo,

chvilku sdílně stálo,

a jen na okamžik

v moji hruď se smálo.

Bože můj, ach Bože,

těžká kletba je to,

zle je nebe tvoje

na mne rozezleto;

jedno tvoje slovo

na sta světů zmůže;

změň mi mrtvé děti

aspoň v živé růže!

Zaměň mi je, zaměň,

v teplé jara noci,

sic mi srdce pukne

tvojí bez pomoci;

sic mi náhle pukne,

jak ta hložka v příčí,

když z ní na zápači

černé hloží klíčí.

Zvadne jak ta klíčeň,

sotvy vzešla, záhy,

vždyť jí není slunka,

vždyť jí není vláhy;

bude-liž jí květu,

když jí listů není?

zavítá-liž na keř

motýl potěšení?“