ZÁMĚNY. (III.)

Jarní noci matka

pěkné měla snění,

hejčkala své děti

jak dřív v probuzení:

a když ráno vstala,

oknem vyzírala...

na růvek svých dětí

v sadě pospíchala.

Zelená se travka,

travce květ se druží –

hle, u prostřed růvku

růže líbá růži;

druž se k družce kloní,

jak kdys děti hravé

klonívaly k sobě

hlavy kadeřavé.

Zarosila slza

matky bledé líce,

zulíbala růže

jak dřív dětské kštice,

vinula je k srdci...

v kalich slzy spadly,

zžehly svěží lístky –

a růžičky vadly.

Zvadly, opadaly.

V citu vlnobití

podruhé máť zřela

děti svoje mříti:

prv jak andělíčky,

po druhé jak květy; –

nové kruté žaly

v duši jsou jí vsety.

„Bože můj, ach Bože,

zas mi po radosti,

pryč jsou růže s hrobu,

nezbylo než ostí;

pryč ta rudá ústka,

plna libodechu...

ach, což jsi mi, Bože,

krátkou poslal těchu.

Znovu umřeli mi

krásní sourozenci,

jak přívalem deště

na podkroví ptenci,

ptenci vlaštovice,

již se římse druží,

ach už nemám, nemám

dětí ani růží!

Bože můj, ach Bože,

těžká kletba je to,

zle je oko Tvoje

na mne rozezleto;

ukryj radš mé děti,

místo v něhu růží,

v stromy, kterých jeseň

neruší, leč tuží.

Zaměň mi je, zaměň

svou zázračnou mocí;

pláčeť choré srdce

pro ně ve dne v noci;

uvadne mi hořem,

upadne mi chvěním,

utepou je slzy

nářků metešením.

Utepou je krutě;

žal, jenž ňadry věje,

s listím do kolejky

bouře zanese je;

zanese je, smete

k dalekému moři,

lítostí je stíží,

v prohlubeň je vnoří!“