ZÁMĚNY. (IV.)

Zase matce v noci

pěkně se přisnilo:

hejčkala své děti,

jako ondy bylo; –

leč když ráno vstala,

do pláče se dala,

oknem pozírala,

na hrob pospíchala.

Hle, hle, na zahradě

v noci vzešly náhle,

kde dřív růže stály,

dva topole táhlé;

uklánějí hlavy,

těsnají se bokem,

jako dvojčátka dřív

s ohvězděným okem.

Změněny jsou v stromy,

v paměť rodné lásky;

útlé větve – ručky –

lesklé listí – vlásky;

splétají si větve,

v ševelivém zvuku,

jakby sestra bratru

podávala ruku...

Zajásala matka,

hlavu k stromům kloní,

líbá, vine, stiská:

„Ano, to jsou oni;

to můj štíhlý synek,

to má dcerka lepá,

slyším, jak jim v ňadrech

srdéčko zas klepá.

Srdéčko, to klepá,

ručka však je tuhá,

a kde v krásných očích

lesknoucí se duha?

Smutný jsou ty hlavy,

nakloněny obě,

k nim-li zahovořím,

hovořím jen sobě!

Což do smutných stromů!

Ach to nejsou děti,

když mi není přáno

v zrak jim pohleděti,

když tím dvojím nebem

nelze hledět v duši,

když můj celot jejich

spánku nepřeruší!

Bože můj, ach Bože,

utiš moje stesky,

dej v ty krásné hlavy

zase dvoje blesky:

kaž, by na mne zřely

světla proudem znova,

vždyť jsi světy vznítil

mocí svého slova.

Zaměň mi je, zaměň,

ještě za večera,

v tebe jen své štěstí

skládá moje věra;

vel, by v hlavách stromků

jasné oči vzplály,

vždyť z tvé moci v nebi

hvězdy se zjásaly.

Vždyť tvým pomyšlením

sterá slunce zkvetla,

což ti bude, Pane,

o krůpějku světla?

bez té, přeubohá,

ve tmě bloudit budu;

ve tmě naříkání,

žalosti a trudu.

Zabloudím snad na vždy

bez těchy a míru

v mračen kolotání,

v divém bouře víru;

žal mně hlavu skloní,

lítost srdce sdusí,

a kol toho růvku

duch můj bloudit musí!“