ZÁMĚNY. (V.)

Zase v noci matce

divná věc se zdála:

viděla své děti,

jak si byla přála;

pozíraly na ni

plamenito, milo,

ale v útlých ňadrech

srdce nebušilo.

Ven spěchala máti;

noc kvapila k zoře,

rozkacené mraky

táhly po obzoře,

choulily se dravcem

v přidušeném vytí,

jak by denní úsvit

chtěly ustrašiti.

Zajíkal se Parom,

blesky křížily se,

zlaté čelky braly

na skráň hory lysé;

v temnu vyrůstaly

rudé pruhy světla –

a klikatá střela

k hlavám stromů slétla.

V ráz topole vzplály

v jeden plamen rudý,

už jich neudusí

mateřiny trudy,

už jich neuhasí

slzy kalné proudy,

už stromové stojí

s uhelnými oudy.

Však v tom krutém znětu

dětská očka plála,

že až v srdce stromů

matka pozírala;

zřela milé tváře

zase v dávné kráse,

ale malá srdce

v popel rozpadla se.

„Bože můj, ach Bože,

zas mi radost zplála,

sotva že jsem chvilku

u svých dětí stála;

v popel shrotily je

nebes střely dravé,

nezbyly jen jiskry

smutně poletavé.

Poskakují jiskry

v popelnaté suti...

„Bože můj, jak tvrdé

je tvé rozhodnutí;

vrať mi děti moje,

srdci pro úlevu,

ne však v útlé růži

ni v zápalném dřevu!

Vrať mi je, ó vrať je

v krásnější obdobě,

než jak vrátil jsi je,

než jak leží v hrobě;

změň je, ne však v růže,

změň je, ne však v stromy,

zhynuly by zase,

vrať je bez pohromy!

Vrať je povzneseny

nad útrapy světa,

by je nezničila

náhod plachá četa;

nechať na mne denně

krásným okem shlíží,

ať mi v štěstí znění

ňader krutou tíži.

Vrať mi je, ó Bože,

ještě této noci,

zkameníť mi srdce

tvojí bez pomoci,

ulejou mě slzy,

jak tekutý plamen,

zapadnu v svém žalu

jak v Dunaji kámen!

Kámen zapadává,

ryby po něm lapou;

ryby po něm lapou,

vlny po něm šlapou;

obrostá ho řasa

a kol kolem sítí,

až se na vždy ztratí; –

však zda kámen cítí? –“