ZÁMĚNY. (VI.)

Náhle v popelisku

dvé se jisker kmitlo

a v sinavé záři

k modru nebes lítlo;

svítí jiskry, rostou,

a dřív než se dění,

podruženy v nebi

na hvězdy se mění.

Ó jaké to štěstí,

hvězdami jsou děti,

matky žalostění

z ňader v dálku letí;

neodletí, běda!

ukrývá se v hrudi,

poznovu se zmůže,

poznovu se vzbudí!

Na rově svých dětí

zase matka sedí,

s večera až k ránu

na své hvězdy hledí.

„Tam mi nezvadnete,

bez prsti a vláhy,

tam mi nevzplanete,

děti mé, tak záhy!

Jasným okem s nebe

do srdce mi zříte,

milým třepotáním

sladce hovoříte;

mohu na vás hledět –

ne však objímati! –

Ach jak v dálce bez vás

sirotna jsem máti! –

Bože můj, ach Bože,

slyš mě přeubohou,

nechať se mi děti

přiblížiti mohou;

snes poklady moje

ke mně s nebesklonu;

nelzeť patřit stáří

v dálnou dálku onu!

Nelze stáří vzhůru,

oko tone v pláči,

kéž mi zlatou cestou

ku potěše kráčí;

Bože můj, ach Bože,

přibliž moje děti!...“

A ty hvězdy s nebe

zlatým pruhem letí.

Letí v třepetání,

letí v žitné pole,

spěchá matka v místa

v radosti i v bole –

míru jí to nedá –

hvězd, svých dětí hledá,

rozděluje klasy –

zda je najde asi?

Hledá, neustává,

den se valem šeří –

máť v dar nebes drahý

doufá zas a věří;

za každičkým stéblem,

v každém plném klase

hledá skvostů nebe,

hledá děti zase.

Slunce v zoři vzchází,

obloha se nítí,

v ukrypřelé trávě

dvé se perel třpytí;

skvosty nevídané,

ó jaká to krása!

v perlách hvězdy, v hvězdách

dětský zor se jásá.

Lahodný proud světla

z dvou se perel prýští;

jako by kus nebe

slétlo ku žitništi;

mění se to, svítí,

skvěje se to, blýská,

a zas matka děti

v perlách k srdci stiská.

„Děti, drahé děti,

Bůh vás dává zase

rozbolené duši

k potěše a kráse;

na srdci vás nosit

budu – šťastná máti,

už mé musí s vámi

v rakev pochovati!

Žel však, nekvetete,

nevzrůstáte čilo,

nehřejete v duši,

jako někdy bylo;

chladny jste a bledy,

jak ta něžná těla,

jež jsem v jeden růvek

na sad odnášela.

Chladny jste, leč srdcem

máť vás bude hřáti;

můžeť dnem i nocí

do očí vám zříti;

dnem i nocí věrně

o vás může dbáti,

ó, jak šťastna zase

nešťastná je máti!

Smí-li více chtíti

hříšná moje vina?

Perly jste – mé nitro

vetchá skořepina;

nelze vás už změnit

s uslzenou brvou,

sic se proměníte

v bolest duše prvou.

Perly vzešly z bolu,

když byl nejlítější,

srdce mé jim bylo

skořápkovou skrejší;

ach, co z bolu vzešlo,

v bol by zase přešlo,

ale slz co skane,

než se perlou stane?!

Muselať by duše

nový život dětí

ještě jedenkráte

s hrůzou přeboleti;

perlami jste byly

za živa i v hrobu,

perly zůstanete

srdci pro ozdobu! –

Na ňadra si klade

matka dítky zase,

v tichém celování

na ně usmívá se;

usmívá se okem,

ústa šeptem pějí,

slzné diamanty

na perlách se skvějí.