Zametač.

Kmet jsem již, i dávno tomu,

co se žitím kolotám –

co chodě od domu k domu

zvoncem svým tu klokotám –

A když sejdou se mé děti,

přinesou mi – nůše smetí.

Když pak metu po ulicích

se svým starým přítelem,

tuť mi slza se po lících

sveze na tu milou zem,

kolébku tu reků slavných,

mohylu tu časů dávných.

Půdu, po níž Karel chodil,

chodil Václav, mistr Jan,

kdežto rek se s rekem vodil

a v níž leží pochován –

půdu tu, ten slávy chrám

já tu nyní zametám!

Ó bych mohl všecky smeti

ze země té vymésti,

aby mohly naše děti

svobodně se povznésti –

k slunci slávy, blaha spět – –

Smetí však je mnoho – a já kmet.