Zamilovaný.

Kolikráte předěšeno,

zarmouceno, potěšeno

bylo srdce od mnohé!

často bylo jemu mílo;

často v malé chvíli bylo

příliš zase ubohé.

Brzy děvče modrovoké

ťalo v srdcy přehluboké

rány trpké milosti;

brzy zase štěbetavé,

tu zas jiné černohlavé

ponoukalo k žádosti.

Tuť zas mladé, skotačivé,

veselé a dovádivé

vyloudilo plesání;

tuť zas dívka boubelatá,

roztomilá, mladá, zlatá

způsobila vzdychání.

Často zase krásná ňádra

vzdychajícý, plná jádra,

podjala mne k toužení;

tu zas děvče s krásným okem

po mně hodilo; tu skokem

v srdcy vzrostlo dychtění.

Však jak minuly dvě nocy,

bylo po milostné mocy,

bylo srdce svobodné;

vesele sem sobě zpíval,

jako jindy sem se díval

na divčičky podvodné.

Teď však cosy srdce moří,

vnitřní plamen lásky hoří,

nedá v nocy ani spát;

v srdcy pálí, srdce souží,

po ní jediné jen touží,

o ni vždy jen hledí dbát.

O jakž se v mé duši dělo,

co sem tebe, krásná Bělo,

zahlídl sedět v zahradě!

stromy květem posněžené,

srdce láskou opojené:

tolik krásy v hromadě!

Sličnosti se rozvíjely,

ptácy znovu krásně pěli,

na tvá ňádra padal květ,

právě rajské potěšení;

kyž se nikdý nepromění!

nebem zdál se být mi svět.

Od toho pak právě času

vaší krásy, vaších hlasů

nevšímám sy divčičky;

vaše sličná, mladá líce

nejsou pro mne pěkná více –

s Bohem buďte holčičky!