Zamlženo, zataženo!

Zamlženo, zataženo,

jaký smutný den!

Chladnou rukou, dujnou pílí

větrové mi nanosili

hrst rudého, povadlého

listí do oken.

Zamlženo, zataženo,

slyšíš listí sten?

Co as šustí, co as šepce

tajno srdci, tajno lebce, –

či jest to jen liché zdání,

či jest to jen sen?

Zamlženo, zataženo,

dál však, dále jen!

Hvězdu zřím Hle! Či se klamu?

To jen věčná lampa z chrámu

třesoucí se vzduchu proudem

svítí matně ven!

Zamlženo, zataženo,

obzor zamračen!..

Zda mi jarem slunce zmladne?

Či snad u hlav v tvář mi padne,

v opuštěné dlouhé noci,

zář mdlé lampy jen?