Zamrzlá okna.

Svět někam sjel mi v prohlubinu,

zvěst o něm v hloubi zní jen mdlá,

démanty v záři půl a stínu

žhnou, tmí se okna zamrzlá.

V nich stříbrným květ kývá stvolem,

teď cinká, řek’ bys, v šer tvých dum.

To jede tramway dole kolem

a z lehounka se třese dům.

A zase ticho... Z mlhy hlasy...

Krok chodce v sněhu usíná

a hvězdy, metlice a klasy

tkát v okna mráz mi počíná.

To fantastických květů pole,

tu lian, zvonce, palmy snět;

od vřavy města, jež hřmí dole,

mne dělí z filigránu zeď.

Plyn zpívá mi, já sedím v stínu,

čaj kouří, čibuk hoří tmou,

svět někam sjel mi v prohlubinu,

mně celý život pohádkou.

A hlavou zas mi vírem letí

snů, příšer, vidin shon a rej,

jsem šach – ty písni po paměti,

má Žehrazado, povídej!