Zamyšlení.

Zamyšlení stálo v mé duši jak měsíc nad jezery,

parodista dnů. Ocelově chladné ticho

zvučelo v drátech přepínajících dimense mé bytosti

od jižních pólů až k severním, kde myšlénky shasínaly.

Elegik, jenž se již vyplakal nejsmutnější písní,

bojovník, jenž nemoh' zadržet dlaní smrtelné rány,

milenec, zhnusený objetím po posledním triumfu pudů,

toť já jsem, v pustině života, v tupém zamyšlení.

Krev kdysi elektrisovaná a prolnutá žhavostí slunce,

šumí teď tiše, kolujíc vychladlá v pozdních měsících,

v nichž dozrálo, co mohlo dozrát, a dokvetlo, co mohlo kvésti.

Zamyšlení stojí v mé duši jak měsíc nad jezery,

parodujíc mou touhu po velkých snech a budíc mou úzkost.

Mé srdce však, mozek můj hladoví, den ze dne, rok k roku.