Západ na jezeře Bodamském.

Jak starcům velkým do bílého vlasu

když teprv Sláva vplétá růže žhavé,

na dálných horách v slunce rudém jasu

se zarděl sníh, a vlny zelenavé

jsou plny jisker, hvězd a zlatých klasů,

jak na západ loď naše bystře plave,

a chvílí zdá se, znovu vždy a znovu,

že plujem’ v žhoucím roztaveném kovu.

Sta růžných květů jak když vstává, zmírá

a na sta nových zvedá kalich rudý

z té brázdy vln, jíž jezera pláň šírá

je rozryta a zvarhanělá všudy;

a vítr duje, do lodi se vzpírá,

roj racků vzlétá nad vln živé hrudy,

a s křikem k lodi blíží se jich řada

a provází ji v dál. A slunce padá...

Teď ozářilo krásu dálných břehů,

kde bílé město k jezeru se tlačí,

a všecko plá, hle, v jednom tmavém žehu,

jak požár když tam rozpjal peruť dračí

a chvátí všecko v jazyků svých šlehu,

kam oko moje pohlédnouti stačí,

a mrak, jenž nad ním stojí, zle se chmouře,

se zdá být jenom černý kotouč kouře.

Však čím se déle dívám do záplavy,

tím víc mi, jak bych hranici zřel žhavou,

z níž plamen šlehá hltavý a dravý

až v nebes výš nad mučenníka hlavou,

a kol jak zřel bych davy, davy, davy,

jak co již skryto věků clonou tmavou

by v odrazu se znovu vzduchem neslo.

Teď mizí všecko. Slunce do vln kleslo.

A divný chlad jak vplul by do jezera;

do plaidu úž se stará lady halí,

co knihu zamkla bledá její dcera,

a ke psu tlačí hoch se jakýs malý;

já naslouchám, jak za snivého šera

vypráví vlna vlně ples i žaly,

a v západ shaslý stále ještě zírám

a ruce, jak bych modlit měl se, svírám...