ZÁPAD NAD PRAHOU.

Když západu vzplá růže čarovná

nad skrání Tvou, červánků záře žhavá,

když Vltava Tvá tichá, povlovná,

Tvé zrcadlo, se vznítí do krvava:

Jak v exilu mně zdáš se královna.

jež – přešlá její nádhera a sláva

teď bolesti se její vyrovná! –

se obléci v svůj královský šat dává.

A šarlat co jí s ramen k zemi splývá,

ve vlasech vínek, v zrcadlo se dívá,

a v štěstí, slávy dny se vsnívá ráda.

A náhle v bolu zalomí zas ruce,

svůj královsky šat s těla trhá prudce

a plačíc hořce, diadém svůj skládá.