Západ slunce nad Prahou.

Květnový večer vonný byl a vlahý,

pode mnou panorama Prahy.

V parku byl koncert. V úsměvy a květy

motivy zněly operety.

Samotný byl jsem. Baví samotáře

studovat kolem jdoucích tváře,

očí se ptáti, mizejících v chvatu,

po románu jich, po dramatu.

Samotný byl jsem. Ale jaká bída,

zrak všech mi jedno odpovídá.

Já uviděl jen pohled u všech lačný,

shon bláznivý a požívačný.

Zrak, který jedno umí pouze vzpružit.

Oh, Míti! Vzíti! Užít! Užít!

Zrak, který svěží neponechá růži.

Oh! Míti! Vzíti! Užij! Užij!

Neznámá síla muže, ženy štvala

k propasti, jež se otvírala.

Rozkoše výkřik, podobný tak stenu.

Oh! Míti! Vzíti! A za každou cenu!

Přes těla mrtvých a přes živých stony

tisíce jdou a miliony.

V tom davu byla srdce s těžkou ranou,

každý den znovu otvíranou.

V tom davu mnohý kráčel s tupým hledem,

prokletým otrávený jedem.

V tom davu byly mladé, svěží líce.

Začátečníci. Začátečnice.

A po jich boku viděl’s jíti hluše

večerní lidi, mdlé duše.

A všechny síla neznámá dál hnala

k propasti, jež se otvírala,

k propasti, kterou kryly květy,

bzučící motiv z operety.

K apelu volal dav ten roztroušený

hlas povinnosti neslyšený.

V prach nohama všech pošlapána klesla

veliká, příliš přísná hesla.

Za davem zřel jsem. Viděl jsem, jak mizí

mně blízký tolik a tak cizí.

Zamlklý byl jsem. Pot mi pokryl čelo.

A cosi z nížiny té znělo.

Cos jako cinkot Jidášova měšce

a slunce zapadalo těžce.

A měl jsem sen, že moji rodnou zemi,

zrazenou sebou, zrazenou všemi,

spíš však svou zradou nežli cizí jatou,

Noc kupuje si za tu kouli zlatou.