Západ slunce v Alpách.

Zem vůní oddychla si po skončené práci

a tichým jezerem jak uplakaným okem

tkví v nebi chvícím se a bledém, přehlubokém,

v sen tichý o míru se zadumaná ztrácí.

V hor lesklých ledovcích se poslední svit tříští,

jak hladká těla žen ty svítí do daleka,

že vytřeštěný zrak v hře barev jejich těká,

až jasem oslepen jde spočinout v noc příští.

Tu nad hor kontury a mlžné silhouetty

bůh v parách veliký se jako gigant zvedá,

plášť hvězdný nebi dal, jak žebrák v zem chce jíti.

A tvůrčí bolestí se chvějí jeho rety,

on marně srdce to, kde spočinul by, hledá, –

a kletbu genia tak nejlépe teď cítí – – – –