Západ slunce v červenci roku 1866.

Ten večer v mysli mám, kdy před dávnými časy

mne otec s sebou vzal si shlédnout obilí,

kolkolem vlnily se bledé, plné klasy,

a cvrčci, kobylky v nich zvučně chřestili.

A chvilkou z východu to temně zadunělo,

jak rachot hromový by tam se někde snes’:

„Hle bouře, tatínku!“ a otec skloniv čelo

děl: „Naši bijí se tam na Moravě kdes!“...

A kolem svato tak. V dál vlnily se lány,

v nich meze zelené tam a tu kmitaly,

a snopy žitnými dva vozy obtěžkány

po cestě prachové se zvolna houpaly.

A bílé domky vsí, kol sady obepjaty,

se tiše stápěly ve slabém karmínu,

jim v oknech plápolal žár slunce rudozlatý,

a modrý jemný kouř se vláčel z komínů.

Já pohled’ na západ. Kraj nebes krví hoří,

půl klenby v purpuru – až umdléval můj zor,

a v dálce vstávalo to české Středohoří

a v krev tu zdvihalo svých hlavy modrých hor.

A zvonovitý Říp byl pochmurný a tmavý,

jen malá kaplička se na něm bělala,

a hrozivě tak tkvěl v ten večer plný slávy,

že se mi náhle zdál, jak by to čekala

na čas svůj, kdy ten kraj by mohla pokrýt celý

ta pruská, ohromná se špičkou přílbice,

jak je ti vojáci dní málo před tím měli,

když v píšťal zvuku šli skrz naše ulice...