Západ v horách.

V klín horám slunce klonilo své čelo,

kol smutno bylo, v dálce juž se tmělo;

pták náhle ustal v písni v křoví kdesi,

jen vlny šuměly, a šeré lesy

se k zemi klonily, kam rosa padla;

a padla v květ a na role se kladla,

kde s ženou muž pluh skalnou zemí vláčí

a rosou čela svého sám ji smáčí,

než zrno chudé po ní hodí spoře,

vždy s těžkým dechem, s okem plným hoře.

Co v slzách zrak, já tak se díval.

svit červánků tam s nebe proudem splýval,

a místo rosy ve krůpějích rudých

tam plál – pot chudých!