Západ v samotách.

Usíná slunce, v jeho svitu

ztišený vzduch se zachvívá,

zahrady planou a vrcholky štítů,

v topoly padla tříšť zářivá.

Modravé švestky větvemi kmitly

žlutými, zřídlými lupeny,

na trsy vína vrabci se slítli,

které tu vadnou u stěny.

Ale když stíny dlouhé se zvedly,

v údolí západ nejraděj mám,

tuším jej pouze v korunách jedlí,

přelet zřím stínů, červánků plam.

Tuším jej pouze ve vzdušné výši,

do sosen vrcholů kterak dých’,

a jak vše oblil v nesměrné tiši,

házeje drobných paprsků sníh,

na mlýn tam v luhu pod lávkou nízkou

a na hláď vody nad jezem,

ve stínech, kde zřím kapraď hnít kluzkou,

van kde hne loďky řetězem,

v bradlení pavlače, v prádla lesk bílý,

na kachny v rákosí, na stíny cest,

na hračku dřevěné, schýlené píly,

na kola slizká kde ticho už jest.

Dívám se, kterak zmírají svity,

stíny se kácejí v zahnědlý vřes.

Dívám se, kterak parami spitý

měsíce srp se nahýbá v les.