Západ v srpnu.

Pod osyky já lehám svadlé do trávy,

srpnový večer nade mnou se snes',

tak divný, průzračný, tak čistě modravý.

U nohou kosmatý mi lehá pes

a tlamou šlehá do chomáče much,

jimiž se černá nad potoky vzduch.

Z potoků vyschlých, kde již není vod,

van převívá se horkem přes trávy,

jež noří v požár slunce stvolů hrot.

Tam v dálce v směru tom, kde leží mlýn,

nevidných ptáků tiché řady mizí –

po zemi vleče se jich matný stín.

Nic nevidím, jen slunce kterak shasíná,

schne, odpryskuje jeho zlato ryzí,

na jehož plotně komíhá se travina,

teď jako kahan je. – Kdos po něm sáh',

od lože země horečné a mdlé

by usnula, jej nese po špičkách,

a mizí skrze stromy prořídlé...