ZÁPAD

Ztiš se, má duše! Ničeho již dál

Si nepřej nyní! Zářit ještě chvíli

Den bude marný, jako všechny byly,

Jenž rozkoše ni žalu nepoznal.

Ta chvíle, milence jež svádí blíž,

Mne o samotě zas jen ponechává.

Zpomínka mlčí jako hrobka tmavá,

Kde srdce, lampa chvějná, hasne již.

Chtěl bych teď myslit, cizí životu,

Na léta, v kterých touha marně snila,

Jež němá jako schody k mrtvým byla.

Vše k zmaru šlo. Má duše v samotu

Se chýlí bez výčitky, aniž žila,

A z vlastní vůle klesá v nicotu...