ZÁPAD.

Dnes viděl slunce zde jsem zapadat.

Šli z práce domů, s fůrou ječmene,

šli s tajnou slastí, lidé venkovští,

a slunce, zlatá koule ohnivá,

dříve než slavně v obzor zapadlo,

je dlouze políbilo paprskem,

jenž v jejich srdcích vznítil nadšení

a velkou žízeň – touhu života...

Jen to jsem viděl, tu moc magickou,

jež v jejich čelo vtiskla smíření,

jež s přírodou je blíže spojila.

Jen to jsem viděl, a to stačilo,

bych v nitru velkou bolest pocítil:

Tam u vás nezapadá slunce tak,

tam nesblíží vás úže s přírodou,

tam ve prachu a kouři továren

se v mlze ztratí... Však co výkřiků

se za ním nese srdcí stísněných,

co žalob, bezpráví a marností,

co bolu, smutků duší v otroctví!...

Tam u vás nezapadá slunce tak!!