ZÁPAD.

Decimus Brutus, konsul, tuto zprávu

posílá od nejzazších konců světa.

Že Lusitanům, jatým v bitvách, dal jsem

dvé měst, tož Carteju a Valentii,

za bydliště a učinil tím z lidí,

již od divokých zvířat pouze vzhledem

svých těl se lišili až do té doby,

občany dobré, dbalé stád i polí,

řemesel živných, bdělé obchodníky –

to všecko jsem vám, otci shromáždění,

v předešlé zprávě svojí šíře vypsal,

a doufám, pochvaly že vaší došlo.

Od doby té jsme prošli Iberii,

zem úrodnou, kde v souladu se střídá

hor velebnost a poklid širých polí

a města barbarů, jež (pamětliví

svých předků slávy) útokem jsme brali

a lidem, kteří ani jméno Říma

neznali dosud, rázem ukázali

meč jeho k hrůze, zákon k blahu jejich.

Tak zem jsme prošli k nejzazším až koncům.

Však tu jsme spěšně k návratu se měli;

bez odpočinku, jehož třeba bylo,

noc celou táhli jsme (neb jasné dával

k pochodu světlo velký plný měsíc),

a tak byl rychlý z končin těch náš ústup,

že útěkem by byl moh býti nazván,

kdyby nám silou lidskou býval vnucen.

Toto se stalo, otci shromáždění:

K hor úpatí jsme včera o polednách

pochodem došli. Mírné boky jejich

se lesy černaly, a legie mé

po rozkazu mém vystoupaly vzhůru.

Bezpečno bylo, po barbarech nikde

nebylo slechu – takto jméno římské

před námi šlo a shluk jich rozhánělo.

Když stanuli jsme na hlavě hor oněch,

tu nekonečné vody objevily

se očím našim. V dálce zamodralé

se spojoval pak oceán ten s nebem.

Před námi dole příkře břeh se vrhal

do tmavé spousty. Viděli jsme meze

tohoto světa nevlídné a pusté.

K večeru bylo. Slunce sklánělo se

lámajíc kopí svoje o ty vody

z pod černých mračen. Na pozdrav pak jemu

dal troubit v polnice jsem všeho vojska

a orly legií dal sklonit před ním.

Však rozhněvaně bůh nám poděkoval.

Zrud do krvava, až se hrůzný odlesk

po mračnech rozlil, zčervenil i vody,

a rozezlený ponořil se v moře.

Tu zasyčely vody, popáleny

nebeským ohněm, v bělo zpěnily se

vln hřebeny a ku břehům se hnaly

v divoké zlosti, stále vyšší, vyšší,

až jako hory přelily se na zem

a tříštily se v strašném naříkání;

mrazivý vichr zdvih se v temné dáli

a přes ty vlny hnal se prudkým hněvem,

na hory vylet, kde jsme stáli v děsu,

bil v líce nám a orly naše kácel

a k návratu nám těla obraceje

svou řečí příšerné nám hrozby hučel.

A mračna divných tvarů táhla nebem

nad naší hlavou na východní stranu

a kývala nám nastoupiti návrat,

a stromy všechny úzkostně svou hlavou

nám radily se spěšně obrátiti –

i rozkázal jsem sestoupiti s vrchů

a cestou, jíž jsme přišli, jíti nazpět.

My viděli, že nepříjemní božstvu

jsou diváci, když znaveno se bere

po denní cestě k svému odpočinku.

A nikdy nebylo to štěstím Říma,

kdykoli jednal proti vůli bohů...