ZÁPAD

Žeh slunce rudý byl, jak z borovic by masa

se v troucheň mechovou proud krve hojně lil,

žeh slunce břitký byl jak dýka, která drásá,

již v ňadra sněhová kdos prudce ponořil.

Jak granát rozteklý ve vlastním lichém žehu,

jsa v ohni průzorný a bez příměsí čist,

střel hájem u večer svou zmírající něhu,

až zhasnul utlumen jak v druze amethyst.

Stem šípů ubledlých však zasáh’ srdce jedlí,

jed spánku vetknuv do košatých hlav,

a vzdechy sov se do tišiny zvedly,

jak tajemství by vála na pozdrav.

Jen tichá chůze srn jak nesla by se plavně,

sled rythmického dění po lese

a dlouhá rána z myslivecké hlavně

jak zoufanlivý výkřik ozve se...