ZÁPAD

Když slunce zhaslé v západ šerý padne

jak růže vybledlá, jež v podzim vadne,

a krajem táhnou mrtvé páry chladné,

roj temných visionů, jimž noc vládne,

já, samotář, v luh zmlklý, osamělý,

jenž ve sny studené se hrouží stmělý,

jdu měkkým krokem, v srdci rozechvělý,

jak s dnem by marné touhy tiše mřely.

Zřím teskně, západu krev seschlá, zbledlá

jak zvolna v mlhy rozplývá se kalné

a nad zemí tmu spřádá lethargickou,

jež lesů do kštic, na chýží řad sedla

a klade na vrcholky hor se dálné,

jak zakrýt’ chtěla by vši bídu lidskou.