ZÁPAD

Sám vyšel jsem si do polí.

Vstříc šuměly mi topoly,

den že byl ve sklonu, v tichém stonu

v něm rozlily se zvuky zvonu,

pár měkkých zmlkajících tónů,

letících echem v náhlém skonu

přes keře, stromy, přes stvoly,

hasnoucí hloubkou údolí.

I měsíc bílý jako sníh

se přišel dívat v oblacích,

jak slunce zvolna v bezdnu mizí. –

To jako ženy bílá skráň

by s věčnou touhou zřela naň.

Však poutník zmizel, věčně cizí.