ZÁPAD.

Obloha se krásou mění!

Prsou roztoužený dech

a tázavé střely očí

letí z mraku do mraku.

Květ, prahnoucí po velikosti,

ku zemi se netiskne.

Sen, jenž obsáhnout chce světy,

musí zráti v závrati.

A dvě ruce jenom v bouři

vzrostou do sil tisíců.

Nohy, zvyklé na propasti,

v tůni zrádnou nepadnou.

Krása oblohy i země

jako žena vzdává se,

když ji milostného smělce

hlas jásavý pozdraví.

Šťasten je, kdo bráti může

všemi smysly bohatě.

Pohádka mu v mracích vzkvete

a kraj po ní zavoní.

Obloha se krásou mění!

Chtivě pijí oči mé

ze všech studen, než zvon teskný

zahlaholí do polí.