Západ

Znáš teskné ztišení, když slunce v dálce sjede

posledním cípkem za obzor – a pološero šedé

se tenkou modrou mlhou plazí po zemi?

Kdy vítr s potokem jak o závod by kvílí,

a smutný podvečer, jímž jdeš, v té chvíli

ti ve tvář hořce dýchne olšemi?

Tu stavíš krok a hlavu zvracíš nazad –

a je ti tak, jak by ses chtěl na cosi ještě tázat,

nač odpověď ti nikdo nepoví...

Zem před tebou až k horám fialoví mhlami...

Jdeš se svým smutkem, jdete spolu sami

kol zčernalého stromoví...

Kdos vzkřikne v dálce, práskne bič a skřípne kolo...

Zpozdilý pták v mlází zatrylkuje solo

a zase, jak by tichem zakřiknut byl, oněmí. –

A tobě zdá se, že den prchl nežit –

a že i zítřek bude těžko přežít –

že přehořko je dlíti na zemi...

A proč? – Že slunce zapadlo? – Že vyprchalo světlo? –

Že ve tmách zmizelo vše, co tu přes den kvetlo –

a s jitřním úsvitem se zase vynoří?

Ne! Zcela jiného cos vábí tě a láká

jako zázračný zpěv kouzelného ptáka –

to – v dálce rozsvícené pohoří...

Tam prudce zatoužíš... A víc a víc se ztmívá – – –

Již je čas k návratu... A jak se připozdívá,

po lemu obzoru se hvězdy rozhoří.

A ty víš jistě: hle! teď usedají spolu

s Věčností k slavně prostřenému stolu

a o tajemstvích země hovoří...

Nepozvou tě k tomu...

Jdeš zpátky... Jdeš domů...