Západ.

Vál chladný vítr. Nebe bylo rudé

a zhlíželo se v řeky vlnách kalných,

jež valily se šumně v spoustách valných –

jak samá krev, kam pohledl zrak, všude

Sloup mraku dlouhý stál v té změti krve,

byl z dálky obru roven, na bojišti

jenž zůstal, meč, na kterém krev se blyští,

si otíral, tich po boji jak prve.

A kapky červánkové krve žhavě

se tavily až temných do rubínů,

a slunce, kanouc v mraků prohlubinu,

se podobalo useknuté hlavě.

Mrak, obr, vzpjal se, po té hlavě sáhnul

tak zvolna příšernou svou dlaní dlouhou

a chytil ji a jako hříčku pouhou

za mračen tes ji smet’, za ní se nahnul.

A z města řev zněl, vřava hlasů lidských,

a vozů zvuk jak bitvy hluk a hněvy.

Já stál tu sám a mojí duší zjevy

se nesly velkých bojů Homerických.