ZÁPAD.

Takový západ míti, jako Ty's viděl skvoucí!

Nad šírou plochou vodní, nad krajem nekonečným,

v taveném zlatě oblak na hloubi nebes žhoucí –

a být v tom hýření barev, a být v tom západu věčným!

Daremná touha! K tomu třeba být sluncem právě,

ohniskem světa žárů, velikým zřídlem světla –

jaký můž' západ býti, jsem-li jen muškou v trávě,

svítící muškou, jež hasne, sotva že za keřem slétla!

Jaký můž' západ býti, jsem-li jen bludným světlem,

plamínkem bleděmodrým na hrobě marných přání,

kolik jich kdy jen zrodil života mého Betlém,

kolik jich hořelo pod mým čelem a pod mojí skrání!

Nejsem-li ani hvězdou, v mlžinách jež se tratí,

ba ani meteorem, chvílkovou létavicí –

svítí-li moje duše života nad souvratí

bludičkou, janskou jen muškou, ve větru planoucí svící!...