ZÁPAD.

Bělavé a šedé vápencové skály

rostou jako hradba nad ponurý les;

dole, pod jich srázem pasák oheň pálí,

v podvečerním tichu štěká chvíli pes...

Kouř se valí vzhůru a jak mlha splývá

modravými kruhy na úbočí skal,

zachytil jej vítr a kol rozechvívá

vůni, kterou plamen smolné chvoji vzal.

Hvozdy teskně šumí. Za jich tmavou stěnou

rozhořel se západ... Slunce naposled

ozlacuje skálu, dýmem začerněnou,

z které jako jizva zeje uprostřed

otvor úzké sluje, a která se zvedá

nejvýš nade stromy hlavou kamennou...

Na balvany strmé kavek roj tam sedá –

večer na tu skálu vždy si vzpomenou!

Viz ty černé ptáky, kterak tamo krouží!

Přibývá jich stále jako mračna víc,

vracejí se z dálky, ve svůj domov touží,

hlasným křikem chtějí pozdrav svůj mu říc!

Radostně tam víří nad skalnými sídly,

hledají si v děrách místa ke spánku,

bouřně třepetají nesčetnými křídly,

která ozařuje plápol červánků...

V tom uhaslo slunce! Skála potemněla.

Kavky spí juž, tichnou, z lesů vane chlad.

Cítíš, jak tvá bytost náhle osaměla,

dlouho ještě s touhou patříš na západ...