Západ.

To bylo na vrcholu Řipu... rudě kalné

se slunce řítilo do violeti par –

v jich horké ekstase, i jich majestátní zmar

jak chtělo by své stopit slávy triumfálné.

Jak tiše padlo v zapomění háje dálné!...

Ni jeden výkřik protestu se neozval,

když černý obrys hrot svůj k jeho středu klál –

jen dole těkalo kdes mlhou Ave žalné.

Tak divná nálada, nás všecky provlnila:

to nebe bledě lhostejné, ten tklivý skon,

po svrchovaných slávách zoufalý ten sklon,

ta zamyšlená apathie, k smrti spilá...

Pak sstoupali jsme... v šero spěšně plakal zvon,

neb trubkou četa četu občas pozdravila...