ZÁPAD.

Vždy myslívám si, celý život náš

je západem. – Zda dítě vzpomínáš

na onen večer kouzlaplný,

kdy tichem zpiti jsme se dívali,

jak na obzoru v dáli splývaly

v mhu tajemnou hor modrých vlny?

Dech touhy vanul touto jesení,

tím večerem, jímž z dáli neseni

se divní, zlatí chvěli snové

a jásali a hasli v hvězdný šer...

kol modlil se ten celý svatvečer

i my v té jakés bázni nové.

Ó co se ňadry chvělo našimi,

sám nevím už... jen vím, že plaší mi

tak náhlé snové hlavou létli,

jak s čímsi drahým bych se loučit měl.

A kraj se zvolna víc a více tměl,

zrak oslněný v údol vzhléd’-li.

A paprsk jeden v duši moji pad’,

jak díval jsem se s tebou na západ

a díval se, tak dlouho díval.

Co viděl jsem, zda možno slovy říc’?

Co záře tam a růží na tisíc!

V skon den se nachem přiodíval.

A umíral – – v tom zlatě, purpuru

se v smrti chvěl, ty hvězdy azuru

se nad čelem mu nízko chvěly...

A umíral – – Tak, hochu, stul se blíž,

sem hlavu... tak... můj bože – ty se chvíš,

ty slzíš, pláčeš, Gabrieli!

Tvé slzy kanou, tvoje ruka mi

dlaň tiskne v křeči... A kol lukami

se závoj bílé páry plouhá,

těch paprsků tu v stráni zbylý sled

vyzlatí tak ještě naposled,

jak prázno žití lásky touha.

A všecko ještě, háj i luh i sad

hle nachem vzplá... kdes v dáli zajásat

snad ze sna tušíš ptáka v mlází...

a ticho... v lůně osamělých skal

si tesknou písní holub zastýskal,

jejž spící echo doprovází...

Ó ticho svaté, v kterém ztajína

ta dřímající, rodná krajina,

ó ticho svaté, které zpíjí,

v němž usne vše, i drozda plachý žel

i básníka, jak duši pohřížel

v tu lesů šumnou melodii.

Ó ticho svaté, všude, vůkol nás,

by kvítek každý usnul nyní snáz,

než uchvátí jej navždy zima.

Ó v tomto tichu kterak sladko as

se spí, oh spí... Kol v prázdno letí čas

a tu se dřímá jen a dřímá...

A my šli také, ty jsi také šel...

Jen ještě zrak tvůj západ vynašel

a dlouho, dlouho v snění zíral,

jak nad tím krajem, jenž si k spánku leh’,

se večer snáší ticha na křídlech

a v tmách jak slední paprsk zmíral.

A ještě kraj, jenž věncem kol se vil,

jsi okem mroucím sledně pozdravil,

tu širou dál, tak nedohlednou,

kraj, zříceniny, hrdý, pustý val,

kde dítě žil jsi, žil a miloval

a chvíli přec byl šťastným jednou.

A tak jsi šel... já v sen ti hlavu klad’,

já nevěděl, že této noci chlad

na tvoje ňadra můrou sedne,

já nevěděl... a dosud nevím sám,

když vzpomínky ty s čela setřásám,

proč’s nevzbudil se více ve dne.

To jenom vím, že dávno západ týž

vzplál znovu zas – a ty tak dlouho spíš,

tvá skráň, ta dřímá jen a dřímá...

Vždy myslívám si, celý život náš

je západem. – Zda dítě vzpomínáš

si chvílí těch, že’s zašel s nima? –