Zapadá slunce.

Zapadá slunce. Do zelených stínů

se sype zlata jeho žhavý proud,

ty musíš jít a stokrát musíš se mnou

v to jantarové moře pohlédnout.

Ty musíš jít, já nebe o to prosím,

by skončiv práci – ven jsi odešel,

kde zlato prší, až to v oči bolí,

až mraky všecky rozprchnou se s čel.

Tam nahoru jdi, kde je nebe blíže,

a zadívej se v širou, zlatou stráň,

nech ozářit se záplavou těch světel

a vzpomínati, drahý, neustaň!

Když Praha se ti náhle cestou zjeví

zhalena nimbem oněch světel též,

vím, jako já, ty v milém zadumání

tam kdesi dlouho státi zůstaneš.

A budeš hledati, kde kloním hlavu,

neb kde v té záři právě bloudím snad,

ať kdekoliv – buď vždycky jist tou pravdou,

že na tebe si budu vzpomínat!