ZAPADAJÍCÍ SLUNCE.

Ó slunce, slunce veliké a slavné,

tys vše, my nic jsme před tvou velebou,

jen z milosti tvé tady dýchajíce.

Šli lidé dva kdes po krajině dávné,

šli v pychu svém, tak malí před tebou,

a tys jim zžehlo na kov smavé líce.

Ó slunce, slunce, nekonečnosť pouze

jest, co sem z tebe na svět přetéká,

ta láska, bolesť a neklidnosť žití.

Jak konec může lidské býti touze?

Kdy vyschne láska, bolesť člověka,

jak pokoj může srdce tady míti?

Ó slunce, slunce, k čemu tolik bolu,

proč srdci není dáno zapomnít?

Bol červ je, rváti nás i v hrobě bude.

Hleď, šli jsme kdysi v západu tvém spolu,

teď po desáté stromů oděv slít,

a já přec mním a vzpomínám si všude.

Ó slunce, slunce, jak se všecko tratí

a vysýchá jak krůpěj v žáru tvém.

A minulosť již odkvétá i vadne,

ty nehanbíš se, stále stejně pláti,

a mrtvě blýskat žhavým prstenem

na shnilá srdce a na lebky chladné?

Ó slunce, slunce, velká tvoje hlava

jak z kovových tam zela oblaků!

V nás rodila se nesmrtelnosť bolu,

neb slunce, tvoje síla, výheň žhavá

nám plála z hrudi, retů, ze zraků,

tak mlčky šli jsme jak dvě hvězdy spolu

Ó slunce, slunce, jak to může býti,

ó pověz, ty znáš každého tu z nás,

že ona leží, nezří více tebe.

Jí dáno tebe i mne zapomníti,

leč do mne stoupla nesmrtelnosť zas,

ta nesmrtelnosť bolu tvého nebe.

Ó slunce, slunce, za těch deset roků

zde není klidu, ve mně jen tvůj žal.

Já hledím k tobě z hloubi zemské noci,

jež věčně v jejím setměla se oku,

kdo tobě, slunce, noc by takou dal?

Ty planeš, já zapomnít budu moci?

Ó slunce, slunce, val se k hrobu dále,

a zajdi v tůň, já s tebou chtěl bych jít,

ty kdybys duši neslo zapomnění.

Leč ve mně slunce věčné plane stále.

Jak s tebou jít, a kterak zapomnít,

když ani tobě zapomenout není?