ZAPADAJÍCÍMU SLUNCI.

Tak opět klesáš po své denní pouti,

skráň svoji noříš v azur, nach a rubin,

bys mohl zítra se zas pozvednouti

ve nové kráse, svěží, z bezdna hlubin;

ať ohněm pláš, ať mlhy tebe halí,

v svém vzchodu, pádu velký jsi, ó králi!

Já k tobě vztahoval své ruce z rána,

když narcisům jsi zlaté srdce líbal,

když v trávě, která rosou obetkána,

jsi zlatým šípem těžké klasy shýbal;

hor lehkou nohou tknuv se spěchal k vlně

a vesmír v hudbu zladil čaruplně.

Kam šel jsi, byl jsi dobrodiním všady,

vždy tekla hojnost z tvojí zlaté dlaně,

tvým žehem větší dychly hvozdem chlady

a ku obzoru lnoucí dlouhé pláně

se smály, jak jsi přes ně táh’ své vlasy,

neb cítily, jak pod nimi vrou hlasy.

Tys štětcem namaloval přeumělým

motýla křídlo, v němž duhová oka

se splítají, by pozadím víc ztmělým

pradávných hvozdů kmitlo ze hluboka,

jak tříseň pestrých květů okřídlena,

jak píseň v bytost živou proměněna.

Zamykals v hroznů jantar žár svůj blahý,

na slívu dýchals, by skrz mlhy nádech

ret lákala a kokosu mok vlahý

byl tebou slazen v ohně vodopádech;

ty jabka malovals, svou sypal krásu

na hlavy melounů i ananasů.

Na ptáků křídlech zkusil’s barvy svoje,

od moře purpuru až v zeleň hvozdů,

a sladký žár svůj stavils v perlí roje,

jež tekou z hrdla slavíků a drozdů;

tys zažeh’ vlídnou, lidskou zřítelnici,

by k tobě zřela tichá, žehnající.

Až ke dnu moře zapouštěl jsi šípy

a barvil skály, korálové tesy

a škeble rýhovals, co nachem kypí;

jak bůh procházels sítin a řas lesy

a dýchals blaho, tak že pochováni

i v písku moře cítili tvé plání.

Teď tigr v krvi divý žár tvůj cítí

i ještěr, jenž své mladé tebou líhne;

pel žlutý pro včelu ty sypals v kvítí

a šídlo, jež se nad bystřinou mihne,

na krunýři svém nese v čarném kmitu

jas tvojich safirů a chrysolitů.

Ty nejvýš spravedlivý! Dobrodiním

ty svrchovaný, budiž žehnán všemi,

kéž tobě roveň jak ty v žití činím,

kéž s otevřenou dlaní k záští němý

vždy s jasným okem projdu život snivý,

jak ty jsi k mračnům k lidem trpělivý!

Ku tvému světlu v plesu nozdry zvedá

oř divý na stepi, jež ku obzoru

jak moře rozvlněná konce hledá,

tlum volavek a čápů v hlučném sboru

tě vítá na své pouti k pyramidám.

Přej, ať s jich plesem tichý zpěv svůj střídám!

Vím, nejsem lepší, nejsem o vlas více,

syn vteřiny! – Ty budeš dál, ó králi,

své otvírati světu zřítelnice,

ať člověk na něm velký nebo malý,

a když i zmizí jak smeť, zrnko písku,

ty jak dnes v stejném plát vždy budeš trysku.

Plát budeš na hrob země, jež nám hrobem,

plát budeš v trosky, z nichž svět vstane nový,

kde všickni bratry a kde nikdo robem,

plát budeš jak štít velký, démantový,

té lásky obraz, jež svět v klínu chová,

v nás žije, tryská z nás vždy svěží, nová.