ZAPADÁNÍ.

Umlkne všecko smutným tušením západu,

jenž bude příliš kolorován krví,

zanikne doba všech bizarrních nápadů

a bude všecko tak, jak jindy bylo.

V samoty duše se všecky ukryjí bolesti,

úsměvy na rtech pokvetou, jak dříve,

utichnou pohádky o lásce, o štěstí,

a jen tak někdy vzpomínka se ozve.

A věčná tragika bude se opakovat:

a budem spěchati staré fetiše schovat,

pro nové abysme získali v duši místo.

Zazvučí rozkoše u jasné brány toužení

a vášeň zazvoní na poplach všemi zvony

a zase přijdou dny výkřiků blouznění,

kdy všecko vrhne se v proud nových událostí.

Pak zas vše zanikne, pomine, sestárne,

až západ posledně zamává perutí svou,

udělá poslední své gesto rozmarné

a rukou studenou po našem srdci vztahne,

jež kdysi poprvé na štěstí se nás ptalo

a my se smáli jen a nevěřili v západ...

Tak věčně zaniká, co věčně začínalo

a my to tušíme a bojíme se chápat.