Zapadlá.

Dnes ne už víc, než stopa dávno svátá,

nic než: „To dávno!“ – pouhý stín a dech,

jak s růžemi kdy dívčí zjev kol chvátá,

jež divnou vůní mrou jí ve vlasech.

Tak opojně a znenadání na tě

vzpomínka plachá duší zavála...

jen mihla jsi se v svůdném, těsném šatě

a mlčky jsi se na mne usmála.

A bylo mi, že úsměv ten je oním

z té chvíle, kdy jsem zřel tě poprvé –

zas pálí zrak, zas mlčky hlavu kloním

a zas mi skráně rudnou do krve.

A je mi, že tvou drahou, světlou hlavu

než všecky jiné vídával jsem rád

i to, když tenkrát díkem ku pozdravu

jsi usmála se na mne jedenkrát.

Jak tenkrát – ale člověk pozdě klne –

to jedno slůvko přec jsem říc’ ti měl –

jak byl bych míval srdce tebou plné

a je i tebe dávno zapomněl.